|
Silvina
Arismendi, Bez názvu, 2004, objekt
Silvina
Arismendi, Dymo, 2003, štítek s textem na ovladači světelné signalizace
dopravní křižovatky
Silvina
Arismendi, Bez názvu, 2003, ze série obrazů instalovaných na veknovní
fasády domů
Silvina
Arismendi, Bez názvu, 2004, manipulovaná fotografie
Silvina
Arismendi, Bez názvu, barevná fotografie
Silvina
Arismendi, The Walk, 2004, závěrečná instalace dokladů
performance
|
Silvina Arismendi
To, co dělá
Silvina Arismendi, bychom mohli přirovnat k pohybu zemských desek: „Zemské
desky pomalu stoupají, klesají, napínají se a křiví. V místech, kde se
třou nebo dokonce zasekávají, nastává pnutí.“ Pnutí v aktivitách Silviny
Arismendi rovněž vyplývá ze tření jedné souvislostní zóny o druhou.
Případná epicentra seismické činnosti nalezneme ve velmi osobní navigaci
žitým prostředím.
Arismendi hodně dokumentuje: například vyfotografuje
všechny věci, které vlastní, nebo nasnímá plastikové přenosky se svým
majetkem, připraveným na stěhování. Jindy si zacpe uši, kráčí ze svého
bytu do galerie a vždy po padesáti krocích udělá znamení na papír, který
si nese s sebou. Papír a popis své činnosti pak v galerii vystaví. Při
workshopu v bývalých tiskárnách komunistického deníku Rudé Právo zase
posbírala vše, co s novinami souviselo. Novinové fotografie převedla na
diapozitivy a promítala je na stěnu.
Ve všech případech v podstatě
vytváří katalogy. Pro katalogy obecně je příznačné, že dokládají způsob
interakce jejich autora se zkoumaným prostředím. To, co obvykle přehlížíme
jako vedlejší produkt samotného katalogu, je kontura mentální výbavy a
záměrů tvůrce. Viditelný index katalogu je dokladem vzorců myšlení a
konání. A Arismendi se zaměřuje na odhalení konkrétního procesu, jak se
obsah a jeho provedení vzájemně komentují.
Pochází z Uruguaye (nar.
1976 v Montevideu) a teprve od roku 2001 navštěvuje pražskou Akademii
výtvarných umění (ateliér Vladimíra Skrepla). Snad proto se velká část
jejích prací týká pohybu a přesunů. Ve videu Bez názvu z roku 2003
pokládala otázky latinskoamerickým studentům, kteří se připravovali na
přijímací zkoušky na české vysoké školy. V nedávné sérii fotografií pro
změnu vyzdobila pražské ulice palmami. Nekřížila tak pouze dvě vágní
prostředí, protože obě obsahují svébytný sociální a zkušenostní obzor. A
zejména tento obzor je tématem její práce, jež počítá i s tím, že se mění
podle toho, kdo její montáže sleduje. Jinak reaguje na setkání dvou
odlišných referenčních systémů Uruquayec a jinak rodilý Čech, zcestovalý
dobrodruh či domácí zapařenec atd.
Více vrstev bychom nalezli v
operacích s texty, které prováděla s pomocí štítkovače Dymo.
Charakteristické zelené pásky, určené k inventarizaci movitého majetku v
úřadech, šířila v interiérech i venku. Evokovala úřední sdělení, ale
obsahy koncipovala jako emocionální slogany, neobvyklá zpřesnění situací
(reklamní Coming Soon pod výstražným Čekejte u ovladače světelné dopravní
signalizace) nebo technicistní variace subkulturní komunikace (Punk Is Not
Dead). Počítala se stejným druhem překvapení, jako když rozvěšovala obrazy
do městského exteriéru. Obracela naruby symboly, kterými si ideologizujeme
veřejný prostor, ať již oficiálně (urbanismus, fasády domů aj.), či
neoficiálně (street art). K jiné ideologii se vyjádřila, když mapu světa
zmačkala do koule. Mapa světa – koncept rozvinutého povrchu Země – byla
skrze hru na zpětný chod k třetí dimenzi odhalena jako geografická fikce.
|